Žabákovy bajky
Překrásné bajky jedné mladé nadějné autorky - mé kamarádky - Magdalénky Tachetové, moc děkuji :o))
O PTÁČKOVI, KTERÝ ZTRATIL PEŘÍČKO
Dnes ti, Magdi, budu vyprávět o tom, jak mě tu navštívil malý ptáček.
Posadil se tu jednoho rána malý ptáček na mou větev a smutně se rozhlížel kolem dokola.
„Hledáš něco?“ zeptal jsem se.
„Ztratil jsem své nejhezčí peříčko.“ odpověděl mi.
„Ach tak… a kdepak to bylo?“
„Nevím, když jsem přelétal támhle z toho smrčku sem k tobě, najednou jsem si všiml, že ho nemám.“
Poradil jsem mu tedy, aby se letěl podívat na louku, která se rozprostírala mezi mými kořeny a skupinou smrčků opodál. A tak ptáček slétl do trávy a mezi stébly hledal své peříčko.
Jak tam tak poskakoval a vzlétal, objevil se na louce malý chlapeček. Pobíhal tady, výskal a mával rukama, jakou měl radost, že je tu mezi námi. A pak, po nějaké chvíli, chlapeček zvolal:
„Jéé, mami! To je ale krásné peříčko!“
A skutečně – z jednoho trsu zelené trávy vytáhl překrásně zbarvené, pruhované peříčko, které se malý ptáček tolik snažil najít.
„Co mám dělat? Co mám dělat?“ ptal se mě a poletoval sem a tam.
„Tak leť za ním.“ řekl jsem mu. „Uvidíš, třeba ho ten chlapec upustí a ty si ho budeš moci zase odnést.“
A tak ptáček letěl za chlapcem a jeho maminkou celou cestu až k domu, ve kterém bydleli. Když za sebou zavřeli dveře, ptáček létal kolem domu a přemýšlel, jak se ke svému peříčku dostat, protože se o něho moc bál. V jednom z oken pak zahlédnul toho malého chlapečka, jak si krásné peříčko dává do sbírky mezi další peříčka, která také někde našel. Ptáček byl celý ohromený, když si právě jeho peříčko chlapec pokládal na to nejvyšší místo, aby bylo co nejvíce vidět.
Ptáček sedával na jeho okně každý den. Díval se na své peříčko a přitom pozoroval, co chlapeček dělá. Dozvěděl se během těch dní mnoho věcí – například že se jmenuje Tomášek, že moc rád kreslí ptáčky, a také zaslechl říkat jeho tatínka, že Tomášek je velmi nemocný a neměl by proto chodit ven.
„Zvláštní,“ pomyslel si ptáček. „vždyť v parku vypadal naprosto zdravý… Pobíhal tam a měl z toho radost… Proč by to nemohl dělat?“
Inu, Tomášek byl nemocný. Každý den kašlal, plakal a z obličeje se mu ten milý úsměv pomalu vytrácel. Ptáček usilovně přemýšlel, jak by mu mohl pomoci.
Další ráno, jakmile maminka v Tomáškově pokoji otevřela okno, aby vyvětrala, posadil se na římsu a začal mu zpívat. Když se chlapec probudil, spatřil ptáčka a spolu s ním i sluníčko, které za ním právě vysvítalo.
„Mami! Pojď se podívat!“ zavolal do chodby za dveřmi.
Maminka přišla a s Tomáškem se na ptáčka koukala také. Poslouchali, jak zpívá, a na chlapcově tváři se znovu objevil onen okouzlený úsměv plný radosti, jaký si ptáček pamatoval. Zpíval mu tam potom každé ráno. Maminka s tatínkem postavili na dvorku malé krmítko, aby se tam ptáček mohl zabydlet a nemusel si létat pro semínka někam daleko. Tomášek, který nemohl chodit ven, někdy tajně přicházel na dvorek, a povídal ptáčkovi o tom, co ho trápí, i o tom, co by si moc přál, o tom, co se mu zdává… Jednou mu taky pověděl, čeho se bojí. Bál se, že se už nikdy neuzdraví, protože tak to slyšel říkat pana doktora. Bál se, že se nebude moci radovat z ptáčků, protože by mohl umřít. A zatímco Tomášek plakal, ptáček tam seděl a zpíval mu, dokud nebyl zase veselý a ničeho se nebál.
Blížil se podzim a ze stromů okolo začalo opadávat zlatavě zbarvené listí. Toho podzimního dne přiběhl Tomášek ke krmítku, nasypal do něj hromádku semínek a hulákal:
„Já jsem zdravý!!! Já jsem zdravýýý!!!“
Ptáček vyskočil na stříšku krmítka a samým nadšením prozpěvoval z plna hrdla. I přesto, že věděl, že bude muset brzy s ostatními ptáčky na zimu odletět do jiné země, aby tady nezmrzl. Tomášek se s ním ještě chvíli radoval, a pak se s maminkou i tatínkem vydali sem, do našeho parku, aby si chlapec mohl pořádně užít svůj krásný nový den, kdy se uzdravil. Ptáček poletoval okolo nich a zpíval jim ty nejveselejší a nejhezčí melodie, jaké uměl.
Když pak večer přišel čas jeho odletu, byl tolik šťastný, jak jen kdy mohl být. Naposledy se podíval na peříčko, které měl Tomášek ve svém pokoji, a poděkoval mu. Věděl, že odlétá a že bude dlouho pryč. Že Tomáška celou dobu neuvidí, ani jeho maminku s tatínkem. Věděl ale, že je tu místo, kam se může vrátit, a že tu má milující a laskavé přátele, kteří ho zde každý rok znovu nadšeně přivítají.
Naposledy pak zacvrlikal poděkování svému ztracenému peříčku a vzlétl.
Proto, Magdi, nikdy neplakej nad žádným svým ztraceným peříčkem. A také věř, že i když ještě v životě ztratíš mnoho peříček, každé z nich tě dovede k tak překrásným překvapením, jaké si ani neumíš představit.
JAK STRAKA HLEDALA POKLAD NA KONCI DUHY
To tak jednou žila v mé koruně straka, která lidem sedícím na louce kradla tajně jejich cennosti. Měla tuze velkou zálibu v lesklých předmětech, tak jako každá straka, jak víš. Odnášela různé papírky, řetízky, kamínky, a všechno si to shromažďovala v malé prohlubni mého kmene. Moc ráda také sledovala třpytící se hladinu potůčku, který teče nedaleko.
Když tak jednou sledovala tatínka s malým dítětem na procházce podél onoho potůčku, zaslechla tatínka, jak říká synkovi: "Když prší, a pak vysvitne sluníčko, objeví se duha. A víš co? Na konci duhy je prý poklad!"
Dítko bylo unešené a ptalo se, zda ten poklad už někdo hledal. A když tatínek odpověděl, že nehledal, rozhodla se straka schovaná ve větvích, že si počká na duhu a poletí poklad najít.
Dny plynuly jeden za druhým, ale déšť nepřicházel. Straka seděla na větvi a upřeně pozorovala jasnou slunečnou oblohu, na níž se radostně proháněli vrabci.
"Připoj se k nám!" volali na ni. "Dnes je opravdu krásně!"
Straka odvrátila svůj pohled, aby dala najevo, že o něco takového zájem nemá, a když vrabci odletěli, znovu dál pozorovala nebe.
Pak se zvedl vítr, který sebral pár lístků a načechral přitom strace peří, jako by ji vybízel, aby se proletěla. Straka se však jen více schoulila ke kmeni a nikam neletěla, aby náhodou nebyla zrovna pryč, kdyby se duha objevila.
Dokonce ani nesebrala lidem jediný lesklý předmět, nakolik byla natěšená na zjevení duhy.
A pak, jednoho dne, začalo pršet. Všichni ptáci i ostatní zvířata se schovali, jen straka konečně vylétla ze svého úkrytu, vzhůru ke slunci, které zpoza mraků vysvítalo. Kužel světelných paprsků procházející potrhanými oblaky poté vytvořil překrásnou dráhu barev, na niž straka tak dlouho čekala. Byla to duha.
Bleskurychle se vydala po onom oblouku směrem k jeho konci. Letěla a letěla, nevšímala si ptáků, kteří jí nabízeli, aby se k nim schovala, nepřipouštěla si, že má hlad a že by si mohla nasbírat nějaká semínka, když letí nad tak krásným polem... Ani se nedívala na třpytící se vodu, která ji vždy tolik okouzlila. Bylo jí jedno, že vzduch začal být studený a slunce opět postupně zakrývaly mraky. A najednou - duha byla pryč. Spolu se zakrytým sluncem zmizely i ony barevné světelné paprsky, které jí ukazovaly cestu k vysněnému neobjevenému pokladu.
Z posledních sil se snažila letět dál, ve směru, kterým původně duha vedla, když vtom proti ní vyletěl malý kormorán.
"Kam se ženeš, strako?" ptal se jí.
"Chtěla jsem najít poklad, který je na konci duhy, a teď ho nemůžu najít, protože duha zmizela!" zlobila se.
"Na konci duhy říkáš?" podivil se kormorán.
"Co je na tom tak zvláštního?"
"No... Víš, létal jsem mnohokrát okolo vodopádů, kde se takové duhy objevovaly velmi často..."
"Vážně?!"
"Ano." odpověděl jí. "Jenže žádná z nich nikdy neměla žádný konec. Všechny vypadaly jako takové barevné pruhované kroužky. A kroužek přece nemá konec, což?"
Kormorán mávl křídly a odletěl.
Straka tomu nemohla uvěřit. Duha, že nemá žádný konec? A proč o tom tedy lidé mluvili? Znamená to snad, že když duha nemá konec, tak neexistuje ani poklad, který by se na onom konci mohl nacházet?
Zklamaně se posadila na suchou větev stromu a vzhlédla k nyní již zamračené, šedivé a tiché obloze. Co by teď dala za trochu sluníčka, které by jí zvedlo náladu? Za štěbetání vrabců, kteří by ji pozvali mezi sebe, aby s ní sdíleli svou radost? Za vítr, kterým by se mohla nechat unášet a létat v jeho proudu? Za ptáčky, u kterých by se mohla schovat, když je jí zima? Za pár semínek z toho nádherného pole, které bezmyšlenkovitě přeletěla, když spěchala za duhou?
Víš, Magdi, někdy ti věci, po kterých toužíš, nemusejí přinést štěstí. Někdy se slepě honíš za něčím, co tě šťastnou udělat nemůže. Přitom navíc během slepé honby za oním pokladem přehlédneš nespočet vzácných darů. Největší poklad vlastně můžeš hledat kdekoli, a stejně ho nenajdeš, dokud se nepodíváš do svého vlastního srdce. Tam se nachází veškeré štěstí. Jedině když vstoupíš do svého srdce, nalezneš ten pověstný úžasný poklad, to ohromné štěstí. A pak, když otevřeš srdce, otevřeš zároveň i své oči, které přestanou být slepé, a najednou uvidíš, kolik krásných požehnání máš všude kolem sebe, na každém kroku, v každém zavanutí větru, v každé dešťové kapce či sněhové vločce, v každé písni ptáků, v každém lidském úsměvu... Vždyť máš kolem sebe tolik pokladů! Jen se musíš kolem sebe rozhlížet očima svého vlastního vnitřního pokladu, svého srdce.
O NABRUČENÉM ČMELÁKOVI
Dnes ti budu vyprávět o čmelákovi, který jednoho dne přiletěl navštívit naši louku.
O mnoho ulic dál se nachází louka, na níž kvete mnoho květin se sladkým nektarem. Ten byl také vždy důvodem, proč byla tato louka plná hmyzích návštěvníků, kteří se toužili napít sladké šťávy uvnitř květů. Létala tam také skupinka čmeláků, kteří se neustále hádali. Vždy se shromáždili kolem nějakého květu a navzájem se od něj odháněli, protože každý chtěl šťávu pro sebe. Když nějaký čmelák odletěl pryč, aby si našel jinou květinu, ostatní čmeláci se na něj hned vrhli a zase se spolu začali hádat o to, kdo vypije nektar z květiny, kterou čmelák našel.
Jeden čmelák se ale nahněval a řekl si, že zkusí hledat šťávu jinde. A tak odletěl z louky pryč, hledal a hledal, až našel náš park a v něm tolik květin se sladkým nektarem! Nemohl tomu uvěřit. Létal z květu na květ, jako by nevěděl, který si vybrat dříve. Květiny na něj volaly:
„Poleť sem! Mám tady tolik dobré šťávičky!“
Čmelák ale stále jen poletoval okolo nich a na žádné z nich skutečně nepřistál. Ať ho květiny vábily svou vůní jakkoli, nedokázal se na žádné z nich posadit a opravdu se nektaru napít. Pořád se rozhlížel kolem – viděl mnoho dalších včel i čmeláků – a dostal strach, že zase přiletí za ním a začnou se s ním hádat. Nikdo ho však přitom nerušil, ani se s ním hádat nechtěl.
„Určitě jen čekají, až si nějakou květinu vyberu, a pak se na mě vrhnou.“ pomyslel si. „Tohle přece nebude jen tak.“
Nu, a tak se pořád podezřívavě rozhlížel, poletoval nad květinami a snažil se přijít na to, jak by se k nektaru dostal, aniž by to ostatní postřehli.
A víš, jak to dopadlo?
Vrátil se zpátky.
Vrátil se tam, na tu louku, kde se s ním všichni hádali, a pokračoval v bojích o květiny s těmi nabručenými čmeláky, od kterým předtím odletěl.
Víš, když někomu nabízíš svou pomoc a lásku, a on ji nechce přijmout, nemusíš si dělat starosti. Když někomu nabídneš všechno, co máš, a on tím pohrdne a odletí pryč, prostě ho nechej odletět. Protože každý nabručený čmelák si hluboko v duši přeje dostat trochu toho sladkého a dobrého nektaru, kterým jsou láska a pomoc. Ale když nabízíš něco tak čistého a krásného, může se stát, že na to tvůj čmelák není zvyklý a nedokáže si připustit, že by to skutečně mohl mít. Neboj se však o něj. I když odletí zase pryč - do prostředí, ve kterém se mu nelíbí, ale na které je zvyklý - jednoho dne se opět vrátí. Stejně jako to později udělal čmelák z našeho příběhu.
O VÍLE, KTERÁ OPATRUJE HRAČKY
Dnes bych ti chtěl popovídat o něčem, co se tě možná dotkne hluboko v srdci. Ale je to důležité, neboť tě zavedu tam, kde vzniká spousta trápení, abys pochopila, odkud pramení některá z těch tvých.
Do našeho parku chodívá mnoho dětí a častokrát se stane, že některé z nich ztratí svou hračku nebo sponečku, nějakou ozdobu nebo něco, co má moc rádo.
Jednou si tu třeba hrál chlapeček se svým balonkem. Byl tady s kamarádem, a tak si začali s balonkem kopat. Jenže chlapec na balon omylem šlápl, a balonek praskl. Bylo mu to velice líto, že je balonek rozbitý, ale říkal si, že třeba půjde spravit. Nechtěl o něj přijít, i když praskl, protože měl moc rád obrázky, kterými byl pomalovaný. Ale když jeho tatínek viděl, jak je balonek zničený, nelítostně ho vyhodil. Chlapeček samozřejmě plakal a snažil se svůj rozbitý balonek vyhrabat z koše, aby ho mohl někam schovat, ale když to tatínek viděl, jen ho plácl přes ruce za to, že se hrabe v odpadcích, a řekl mu, že jako správný kluk by neměl brečet kvůli hloupostem.
Také tu kdysi bývala Lenička, která milovala malé koníky. A jednou dostala pod stromeček hračku - bílého koníčka, do kterého se naprosto zamilovala. Od té doby ho nosila všude s sebou. Nemohla nikam odejít, aniž by ho neměla v náručí. Ale protože ho nosila všude s sebou, bílý koníček byl za nějaký čas celý špinavý, odřený a jeho povrch se začal loupat. Maminka jí stále připomínala, jak je škaredý a nabízela jí, že jí koupí nového a hezkého, ale Lenička žádného jiného koníka nechtěla. Byl to pro ni ten jediný bílý koníček, kterého dostala k Vánocům, a žádný jiný ho nemohl nahradit. I když byl starý, špinavý a o dřený, pořád to byl její malý, milovaný a nenahraditelný kamarád. Její maminka tomu ale nerozuměla. Nechtěla, aby si její dcerka hrála se špinavou věcí. A tak, když jednou Lenička spala, hodila koníka do odpadkového koše a k polštáři jí dala nového, krásného koníka. Ale Lenička z něj neměla radost. Dlouho oplakávala ztraceného bílého koníčka. Kreslila ho na obrázky a stále na něj vzpomínala. A i když měla nového koníčka taky ráda, nikdy jí nepřirostl k srdci tak jako ten první.
Mohlo by se ti to zdát smutné a nešťastné - a mohla bys také cítit mnoho lítosti nad tím, jak lidé dokážou přehlížet a podceňovat něčí lásku. Ale víš co? Ani chlapeček s balonkem, ani malá Lenička, ani žádný jiný človíček se nikdy nemusí o svou ztracenou hračku bát! Protože na celém světě existuje veliká spousta malých kouzelných víl, které se o ztracené věci a hračky starají.
Na světě se nachází jedno krásné místo, kde je mnoho domečků. (Ale pozor - je to tajné místo, které na první pohled není vidět, aby bylo hezky v bezpečí.) Na tom místě má každá hračka svůj vlastní domeček. A nejen to - všechny mají svou vlastní vílu! Prasklý balonek, který chlapečkovi vyhodil jeho tatínek, tam bydlí také, stejně jako bílý koníček od Leničky. Oba dva mají svůj krásný domeček, kde se o ně starají dvě hodné, laskavé víly. Ony vědí, jak moc je děti milovaly, a tak se o ně teď starají místo nich. Každou noc, když děti spí, létají za nimi do postýlky, a šeptají jim do ouška, jak se jejich ztracené hračky mají teď krásně a jak se jim líbil nový den. Někdy jim dokážou vykouzlit překrásné sny, kde se se svými hračkami mohou znovu potkat a hrát si spolu.
Také se však starají i o hračky, které děti stále mají u sebe a bojí se o ně. Víla, která se o hračku stará, ji chrání, ať se děje cokoli. Když dítě pláče kvůli své hračce, otírá jeho slzičky a s láskou ho opečovává, stejně jako jeho hračku, a nikdy je neopustí.
Tolik hlubokých duševních zranění děti prožívají kvůli necitelnosti dospělých!
Jak jistě sama víš, každá hračka má svou duši. I každá věc na světě, kterou někdo miluje, má svou duši. Když pro tebe něco znamená tolik jako pro dítě hračka, má ta věc život stejně tak, jako třeba živé zvířátko, člověk nebo rostlinka. Každá malinká věc může být dítěti bližším přítelem než kterákoli živá lidská bytost. Ale kdo tohle neví, chová se pak k těmto věcem bezcitně a bez úcty. Lidé si neuvědomují, že věc, kterou drží v dlaních, má svou duši, kterou jí někdo jiný daroval tím, co pro něho znamená. I barevný papírek od bonbonku může pro malé dítě znamenat kamaráda. Ale pak přijde maminka nebo tatínek a papírek mu vyhodí, a ještě mu vyčítají, že schovává odpadky.
Dospělí lidé často nedokážou pochopit duši dítěte. Někdy proto, že to prostě neumí, protože sami nikdy nic takového nezažili. Jindy to zase nedokážou, protože by si kvůli tomu museli vzpomenout na své vlastní hračky a věci, o které kdysi přišli, nebo kterých se během dospívání vzdali. Bojí se vzpomínat, aby se vyhnuli vlastní lítosti. Ale jedině skrze tuto lítost se dokáže otevřít jejich srdce. Proto měj s nimi trpělivost. I když tomu nerozumějí, pochop, že i oni sami v sobě někde hluboko nosí lítostivé vzpomínky. Když se dítěti vysmívají, že pláče nad roztomilostí malého plyšového medvídka, nezlob se na ně. Dělají to proto, že se bojí nahlédnout do svého nitra a vzpomenout si, že kdysi možná byli stejně vnímaví, a stydí se za to, protože i jim se někdo vysmíval.
Ty můžeš každému dítěti vysvětlit, že cítit něco takového je v pořádku. Že není třeba stydět se za pláč, který vychází z hlubokého doteku krásy a úžasu. Za pláč nad hračkou, která pro ostatní nic neznamená. Pro toho človíčka může znamenat celý svět. A tak se neboj mu to vysvětlit, že je to tak v pořádku a že je krásné hračku milovat a starat se o ni. Neboj se "ztratit tvář" před dospělými a postavit se na stranu toho malého dítěte, které se jimi necítí pochopené. Určitě mu pomůže, když ví, že není samo, kdo to tak cítí. A také mu pověz, že o každou jeho hračku se starají víly, které nikdy nedovolí, aby hračka zůstala osamělá a ztracená. I když se hračka ztratí, víla ji odnese do jejího domečku, aby se měla dobře a aby se o ni mohla postarat.
Když ztratíš nějaký prstýnek nebo ozdobu, která pro tebe mnoho znamená, víla se o ni také postará - tak jako o každou věc, kterou má někdo rád.
Věř, že když nějakou věc z celého srdce miluješ, nikdy se neztratí. A že láska k této věci má stejnou kouzelnou moc, jako kouzelná vílí hůlka.
O ŠNEČKOVI, KTERÝ NEMĚL DOMEČEK
Dnes ti povím o šnečkovi, který se trápil, protože byl jiný než ostatní.
Jednoho dne se tady na louce objevili šneci, kterým se tu velmi zalíbilo, a tak se rozhodli, že se tu zabydlí. Nebylo to nic těžkého - šneci mají přece své ulity, ve kterých bydlí, a tak vlastně mohou bydlet úplně všude. Vždy, když se na louce znovu sešli, obdivovali navzájem své domečky. Jeden byl pruhovaný, druhý zase krásně žlutý, jeden byl větší, druhý zase menší... A tak se tam prostě v trávě hašteřili a vzájemně si své domečky srovnávali.
Jen jeden malinký šneček se s nimi nikam nevydával. Zůstával schovaný v prohlubni mezi mými kořeny a zpovzdálí se na ně díval, jak se radují. Byl velmi smutný. A tak jsem se ho zeptal:
"Proč jsi tak smutný?"
"Copak nevidíš? Vždyť nemám domeček! Oni všichni mají tak hezké ulity - proužkované a barevné, a já nemám žádnou! Jen by se mi vysmáli. Tak moc bych chtěl mít také domeček! Copak jsem to za šneka, když nemám domeček?" stýskal si a dál se smutně díval na louku.
"Nu," povídám mu, "jestlipak to nebude tím, že nejsi šnek?"
"Jak to myslíš, že nejsem šnek?"
"Podívej se támhle, k tomu velkému kameni."
"No ne!" zajásal. "Tolik šneků bez domečků!"
"To nejsou šneci, ale slimáčci. Ty jsi také slimáček. I když vypadáš skoro stejně jako šneci, tak nejsi šnek. A jak vidíš, tak žádný slimáček nepotřebuje mít domeček. Slimáčci jsou šťastní i bez domečku."
"Aha!" zasmál se malý slimáček a vydal se za ostatními celý rozradostněný z toho, že je vlastně všechno jak má být.
Inu, tak to vypadá, když se slimáček snaží zařadit mezi šneky, kam prostě nepatří. Závidí jim krásné ulity, je nešťastný z toho, že on žádnou nemá, a přitom nevidí, že vlastně žádnou nepotřebuje. Když si však uvědomí, že není šnek, ale slimáček, který domeček mít nemusí, má pak obrovskou radost. Když ví, že není šnek, ale slimáček, nebude se snažit kamarádit se šneky, kteří celé dny jen srovnávají své domečky, ale najde si své vlastní kamarády mezi ostatními slimáčky.
Proto se nikdy nemusíš stydět za to, že se lišíš od ostatních. Nakonec zjistíš, že bez krásného domečku jsi mnohem šťastnější než ti, kdo ho mají, ale nevidí kvůli němu nic jiného. Budeš mít kamarády, kteří tě budou mít rádi, i když nemáš domeček. A takoví kamarádi jsou ti nejhodnější.
O PEJSKOVI, KTERÝ NEPOSLOUCHAL
V jednom domečku kousek od našeho parku bydlel pan Tomša. Ten měl doma strakatého, huňatého pejska, se kterým často chodíval na procházky. Pan Tomša měl pejska moc rád, ale jedna věc ho trápila. Pejsek byl neposlušný. Už od štěňátka byl rozverný a hravý, ale vůbec nedával pozor. A tak se třeba jednou stalo, že uviděl motýlka, rozběhl se za ním, a přitom si vůbec neuvědomil, že vběhl na silnici. Pan Tomša rychle přitáhl vodítko, aby pejska zastavil a odvedl ho zpátky na chodník.
„Přes cestu nesmíš utíkat!“ hulákal nazlobeně pan Tomša. „Srazilo by tě auto!“
Pejsek zahanbeně svěsil uši.
Má pravdu, pomyslel si. Kdybych ho neposlechl, mohlo by mě srazit auto.
Od té doby ho pejsek začal více poslouchat, i když byl stále velmi neopatrný. Často kvůli tomu dostal vynadáno a někdy mu pan Tomša dokonce naplácal.
„Musíš si dávat pozor! Nesmíš utíkat! Mohlo by se ti něco stát!“ říkal mu vždycky.
Jednoho dne šli zase na procházku kolem parku, když vtom uslyšel pejsek něco, co upoutalo jeho pozornost. Někdo tam pláče? No ano, někdo tam pláče. Ale kde?
Pejsek se rozběhl směrem do parku, ale pan Tomša ho vodítkem naštvaně přitáhl zpátky.
„Nebudeš utíkat! Jestli ještě jednou utečeš, tak dostaneš sakramentský výprask!“
Pejsek věděl, že by měl poslechnout… ale když tam opravdu někdo pláče…
Pan Tomša se na ulici pozdravil se svým kamarádem z práce a dali se do řeči. A jak si tak spolu povídali, pejsek mu nečekaně vyškubl vodítko z ruky a pelášil do parku.
„Ty hloupý pse! Říkal jsem, že utíkat nesmíš!“ křičel pan Tomša nazlobeně, když běžel za ním. „Počkej, až tě chytím!“
Pejsek slyšel jeho rozčilený hlas a věděl moc dobře, že bude potrestaný. Ale tomu, kdo tam tolik plakal, prostě musel pomoci, a to co nejrychleji.
Pan Tomša pejskovi nestačil a po chvíli ho ztratil z dohledu. Zvolnil tedy svou chůzi, procházel se po parku a volal pejska, aby se k němu hned vrátil. Po nějaké době došel k malé skupině smrčků, kde uviděl maminku, která držela v náručí uplakanou holčičku. Pejsek seděl opodál a s vyplazeným jazykem je pozoroval. Když si však všiml svého pána, celý posmutněl a sklonil hlavu. Maminka si toho všimla a tázavě pohlédla na pana Tomšu.
„To je váš pes?“ zeptala se.
„Ano, je.“ odpověděl jí.
„Je tak hodný! Naše malá Hanička se ztratila a on nám ji pomohl najít! Našel ji a přivedl ji k nám! Mockrát vám děkujeme!“
„No…to nestojí za řeč…“ povídal pan Tomša rozpačitě a usmál se na tu šťastnou paní, i když se sám za sebe trochu zastyděl.
Pejsek k němu pomalu přišel a s očima upřenýma k němu očekával svůj trest. Pan Tomša ho ale pohladil, podrbal ho za ušima a řekl mu:
„No, tak to vidíš… Jsem opravdu rád, že jsi mě neposlechl.“
Pak pejska objal, ten mu olízl tvář a radostně zaštěkal.
Někdy je důležité poslechnout rady druhých a dát si říct. Mohou mít totiž zkušenosti, které ty jsi ještě neprožila, a tak vědí, že by ti třeba mohlo hrozit nebezpečí nebo zklamání, a pomohou ti tomu předejít. Když dovedeš poslechnout a nechat si poradit, můžeš se tím vyhnout mnoha nepříjemným věcem.
Jsou ale chvíle, kdy hlas tvého srdce přehluší všechny ostatní. Chvíle, kdy tě tvé srdce někam táhne tak silně, že ani názory druhých lidí ti nemohou zabránit ho následovat. A právě v těchto chvílích se nesmíš nechat odradit, ale naopak se rozběhnout tam, kam tě nohy ponesou. I když si ostatní myslí, že to pro tebe není dobré, nakonec to pochopí.
Naslouchej vždy svým pocitům. Ty ti ukážou, zda se ti nabízí dobrá rada, kterou je třeba poslechnout, nebo se máš naopak stát neposlušným pejskem, který sám ví nejlépe, co je potřeba udělat, bez ohledu na to, co mu říkají druzí.